Není Čistá jako Čistá

Jen málo míst v naší krásné zemi bylo tak výrazně ovlivněno papírenstvím, jako právě podhůří našich nejvyšších hor. Konkrétně v Čisté v Krkonoších trvala papírenská výroba nepřetržitě tři století a skončila docela nedávno, v roce 1984. Naštěstí se o tomto poměrně rozsáhlém průmyslovém komplexu, kde nacházelo příležitost k práci většinou více jak 100 zaměstnanců, dochovalo pozoruhodné množství informací…Tyto zmíněné informace pocházejí jak z pramenů hluboce historických, tak i z pramenů ryze současných.

Čistá v Krkonoších je součástí Černého Dolu a v době, kdy byla osídlena převážně Němci, se jmenovala Lauterwasser. Obec převzala své jméno od říčky, která jí protéká a jejíž název souvisí s hornickou činností, jež kdysi probíhala ve výše položeném Černém Dole. Tam se voda bystřiny, které se v této části říkalo Stříbrný potok, používala k praní vytěženého uhlí. Když opustila Černý Důl, postupně se čistila až byla v místech, která nás dnes zajímají, docela Čistá.

Počátky výroby papíru v Čisté

Kronikář české papírenské historie František Zuman ve své publikaci „Podkrkonošské papírny“ píše: „Papírna tato na Stříbrném potoce jest jednou ze starých českých papíren, neboť existovala již v polovici 17. století. Prvním známým papírníkem zde jest Tobiáš Goder a to již v roce 1652. V roce 1674 tu pak jistý Krištof Bayer zaměstnává přes 100 lidí.“

Zajímavé je, že se tento počet zaměstnanců po celou dobu trvání zdejšího papírenského provozu měnil jen velmi nepatrně; podobný stav pracovních sil zde panoval dokonce i začátkem osmdesátých let 20. století.

Papírna zpočátku patřila místnímu panství, jehož hlavou byl v té době Jan Bedřich Bohuslav Kotulínský, svobodný pán z Kotulína a Křížkovic, dědičný pán na Forstu, česky Fořtu. Fořt, část Čisté se zámkem, se později stal velmi známým lázeňským místem. Právě tento pan Kotulínský v lednu 1722 papírnu prodal Gotfriedu Patzeltovi, tehdy velmi známému papírníkovi, za cenu 950 rýnských zlatých.

Nebylo asi jednoduché potýkat se v polovině osmnáctého století s papírenskou výrobou, a tak vidíme, a to nejen v Čisté, ale napříč celou naší zemí, poměrně rychlé střídání majitelů (případně nájemců, neboť ne vždy byl papírník také vlastníkem) papírenských provozů.

V roce 1738 oznámil Patzelt vrchnosti, že již nemůže pro stáří papírnu dále řídit. Požádal, aby mu bylo povoleno, poněvadž vrchnost se jí ujmout nechtěla, prodat vše zachovalému mistru katolické víry, Františku Kieszlingovi, který by ji v dobrém stavu udržoval.

To se skutečně stalo a v prosinci 1738 koupil čisteckou papírnu František Kieszling, tehdy ještě vrchlabský purkmistr. Ten a zejména pak jeho potomci, se později stali pravděpodobn nejvýznamnějším papírenským rodem v širokém a dalekém okolí. Zajímavé je, že se Kieszlingové v čistecké papírně etablovali tak říkajíc nadvakrát.

František Kieszling ji udržel napoprvé jen do roku 1752, pak ji prodal Krištofu Peuckerovi, jenž ji v roce 1760 předal svému synovi. Krištof Peucker ml. zde pak prodělal i poměrně zlé časy válečné. V severovýchodní části Čech se tehdy střetla vojska pruského Fridricha II. a rakouské Marie Terezie ve válce o tzv. bavorské dědictví. Jak známo, kam šlápne noha vojenská, sedm let tráva neroste a o papíru to platí v míře nezmenšené. Čistecká papírna v těch dobách opravdu neprosperovala, ba naopak, je s podivem, že vůbec nezanikla. František Peucker mladší zemřel roku 1780. Jeho syn a dědic však byl v té době ještě malý chlapec, a tak bylo rozhodnuto, že bude papírna přenechána na 20 let Janu Jiřímu Appeltauerovi, jeho otčímovi, který pojal jeho maminku, vdovu po Krištofu Peuckerovi, za svoji choť.

I když to archivní materiály nezaznamenaly, je pravděpodobné, že při inspekci škod, které tato válka v kraji způsobila, navštívil papírnu v Čisté císař Josef II.

Hadry, stoupy, holandry

Začátek století devatenáctého sice zastihl papírnu v relativně dobré kondici, vyhlídky do budoucna však nebyly až tak příznivé. Prvním problémem byly již suroviny. Nezapomínejme, že jedinou vláknovinou, která se v té době k výrobě papíru používala, byly hadry. Těch byl takový nedostatek, že i samotný jejich sběr, či případný dovoz a vývoz, byly sledovány a řízeny na tehdejší nejvyšší úrovni. Světské i církevní.

Běžnou praxí, a v Čisté tomu nebylo jinak, bylo rozvlákňování hadrů ve stoupách, když byly tyto poměrně dlouhou dobu předtím naloženy v jímkách (žumpách) a zality vápenným mlékem. Víme, že ještě kolem roku 1760 zde tvořilo základní technologické vybavení 5 takových žump, ve kterých hadry zrály. No, „zrály“ je možná trochu eufemistický výraz, ony tam spíš hnily. Záměrem bylo podpořit oddělení vláken od sebe, aby je bylo možno dobře semlít v dalším procesu. Že to tam asi nevonělo jako u Channelů, je nabíledni.

Holandr (speciální stroj používaný k přípravě papíroviny, vláknité hmoty, ze které se vyrábí papír) již byl znám, i v Čisté v té době jeden měli, ale byla to ještě vzácnost, takže jen příprava papíroviny trvala i několik dní. Později se do holandrů, když se bleskově rozšířily po celé tehdejší papírenské Evropě, přeneslo primární zpracování hadrů, po jejich změkčení či uvaření v kulových vařácích, docela. Holandr byl, kromě vlastního papírenského stroje, asi nejdůležitějším objevem v papírenském oboru. Není po světě málo papíren, kde jsou používány dodnes.

A vlastní výroba? Dodatek ke kupní smlouvě, týkající se prodeje čistecké papírny roku 1752, dokládá, že V Čisté šlo, v době, o které je řeč, o nefalšovanou a velmi zdlouhavou ruční výrobu „Kupujícímu se k dílu přidávají 2 pušty plstí, 4 páry forem, a to na poštovní, kancelářský, konceptní a obyčejný („schlechten“) papír, prkénka na kladení a lisování, nový lis na papír, 2 štočky na tisk obchodních znamení („Zeuchenstökl“), 2 nože na hadry.“

První papírenský stroj v té podobě, kterou známe dnes, začal v Čechách pracovat až v roce 1833. Nedostatek surovin (doba již sice spěla k vynálezu dřevoviny, ale ještě pár let chybělo), drahá práce a malá výrobní kapacita, to vše vedlo k tomu, že se kolem roku 1810 dostal papírník nájemce, kterým byl tehdy Jan Erben, do finančních potíží.

Majitel čistecké papírny, Karel Kraus, mlynář z Kunčic (tehdy Pelsdorfu), ji tedy 1. srpna 1810 prodal bratrům Karlu Augustinovi a Antonínu Janovi Kieszlingovým z Hohenelbe, čili Vrchlabí. Tak začala ona již zmíněná druhá etapa působení tohoto slavného papírenského rodu v „Papírně na Stříbrném potoce“.

Úspěšné století

Z počátků 19. století máme již obsáhlejší doklady o tom, jak konkrétně čistecká papírna pracovala, jak byla vybavena a jaké papíry produkovala. Všechny tato údaje jsou součástí kupních smluv. Víme tedy, že v Čisté bylo v době Kieszlingů osm holandrů a u každého stála naběrací káď. U kádě pak mistr papírník nebo tovaryš, se sítem v ruce. Podnik v této době zaměstnává 135 lidí, nepočítaje v to četné sběrače hadrů, kteří jich dodají každým rokem 4 000 centů. Roční výroba činí 9 623 rysů, v roce 1845 dokonce 15 000 rysů papíru kancelářského a konceptního. To jsou již jako majitelé papírny uváděni Bedřich Kieszling a syn a jejich podnik je jmenován mezi nejlepšími ze 118 papíren s ruční výrobou, které tehdy v Českých zemích pracovaly. Produkci čistecké papírny nacházíme dokonce i na průmyslové výstavě, která se právě v roce 1845 konala ve Vídni. Bedřich Kieszling zemřel 21 ledna 1862. Brzy po jeho smrti, v roce 1869, koupil papírnu v Čisté Moritz Götzel a v majetku jeho rodiny zůstala až do počátku druhé světové války.

V roce 1928 je v hospodářském almanachu Hospodářského sdružení průmyslu papíru v Praze, popsána činnost papírny takto (zvláště si prosím povšimněte posledně jmenovaného výrobku, ještě o něm bude řeč): „Na čtyřech dvojitých lepenkových strojích vyrábí se mimo hnědou, kožitou a bílou lepenku všechny druhy lepenek ručních – šedá, umělá kůže, tvrdá lepenka kufrová, lisovaná na hladké karty, bednová lepenka i lesklé barevné lepenky kuražení. Speciálním výrobkem jest však lepenka jacquardová, která se dodává v arších či hotových kartách“.

Čistá v poválečném období

Po skončení Druhé světové války to v Čisté vypadalo podobně jako v ostatních pohraničních obcích sousedících s Německem. Struktura původního obyvatelstva byla narušena jak vlastní válkou, tak i poválečným odsunem. Obsazení pracovních míst v papírně, stejně jako osídlení vlastní obce, se tedy vytvářelo pomalu a postupně.

V té době, v papírně pracovali mimo jiných také například Jan Novotný a Emil Rindt. Výroba byla již začleněna do podniku Krkonošské papírny a její provoz běžel opět naplno. Pravda, výrobní sortiment trochu zeštíhlel. Dávno již nebyly výchozí surovinou hadry., Naopak, hlavním zdrojem vlákniny se pomalu ale jistě stával sběrový papír.

Výrobní zařízení zůstalo stejné, ke třem lepenkovým strojům, tzv. „deklovkám“ někdy v průběhu času přibyl ještě kolový mlýn. Masivní zařízení s dvěma kamennými válci, obíhajícími v litinové vaně, které, spolu se starým kulovým vařákem, sloužilo k rozvlákňovaní sběrového papíru a technologického odpadu. „Aušusu“, jak se tehdy říkalo.

Vyráběla se šedá lepenka a lepenka knihařská, zejména však onen produkt se zajímavým jménem „jacquardová“ čili žakárová lepenka.

O co šlo? Textilní stroje na výrobu žakárových tkanin pracují se šablonou, ne nepodobnou děrnému štítku. Ten má v tomto případě podobu tvrdé lepenkové karty, do níž se v textilce na přesně stanovených místech vyrazí otvory. Těmi pak procházejí jehly tkalcovského stoje a vytvářejí tkaniny s nezaměnitelným oboustranným vzorem. Aby měla žakárová lepenka požadované mechanické vlastnosti, dalo to papírníkům poměrně dost práce.

Začínali stržením archu z„deklovky, to byl již samo o sobě artistický výkon, neboť se stahovaly za běhu stroje až 4 archy najednou. Následovalo lisování, potom sušení, pak se lepenka znovu navlhčila a musela nějakou dobu odpočívat a zrát, načež následovalo kalandrování, lakování a řezání na karty. Teprve pak byl výrobní proces u konce a žakárová lepenka připravena k expedici.

Tyto krásné, tradiční technologické postupy z papírenského průmyslu dávno zmizely. Kdysi se v Čisté sušily archy papíru ve venkovní sušárně zavěšeny na šňůrách a předtím dokonce rozloženy na travnaté louce.

Dnes prolétne lepenka strojem rychlostí několika set metrů za minutu a mnohdy se, ještě teplá, expeduje k dalšímu zpracování. Žakárovou lepenku či elastickou lepenku na výrobu pouzder na hudební nástroje, však takto vyrobit nelze. Tyto lepenky zmizely spolu s tradičními postupy výroby. S nimi ostatně odešlo do historie mnoho dalších papírenských výrobků, které časem ztratily své opodstatnění nebo byly nahrazeny jinými, nepapírenskými materiály. Kufrová či obuvnická lepenka, kondenzátorový papír, pergamenová náhrada, savý papír, průklepový papír, papír superior, uhlový papír neboli „kopírák“, papír pauzovací …. a mnoho dalších.

Více než tři století výroby papírů a lepenek v malé podkrkonošské vesnici Čistá nakonec ukončilo kusé konstatování: „Rozhodnutím generálního ředitele průmyslu papíru a celulózy, čj. 1/V-481/83 z 29. prosince 1983, byly ku dni 31.prosince 1983 zrušeny závody národního podniku Krkonošské papírny Hostinné č.6 – Labský Mlýn a č.3 – Čistá u Vrchlabí.

Slovo závěrem

Jen málokdy se podaří najít při pátrání po historii papírny, která již neexistuje, pamětníky, či jinak zainteresované osoby. Takové, kteří by navíc měli čas a chuť si o našem společném předmětu zájmu popovídat. A ryzím zlatem se vyvažují ti, kdo k němu vlastní písemné či dokonce obrazové dokumenty a jsou ochotni se o ně podělit. V Čisté. se takoví nadšenci vyskytovali v počtu nevídaném:

Evžen Pelikán, sám nerozlučně spjatý s lepenkárnou Emba v Pasekách nad Jizerou, jež od té čistecké dokonce na nějaký čas výrobu žakárové lepenky převzala.
Jan Novotný a jeho kolega Emil Rindt, oba letití zaměstnanci provozu v Čisté.
Karolína Boková z lánovského Infocentra, o dvě generace mladší než všichni dosud jmenovaní, přesto zapálená pro historii oblasti, ve které žije.
Ing. Věra Hájková s manželem, kteří v minulosti zdokumentovali mnoho závodů a provozů papíren v Krkonoších a Podkrkonoší slovem i obrazem.

Těm všem patří upřímný dík.